Praha – Zažil nepopsatelný pocit, když k evropskému zlatu přidal také titul mistra světa do 21 let v malém fotbale. Ještě větší dojetí však prožíval doma, kdy zlatou medaili předal teprve devítiměsíční dceři Sofii. „Půjčil jsem jí medaili hned, jak jsem přijel domů. Líbila se jí a kousala do ní, asi zkoušela, jestli je pravá,“ usmívá se český reprezentační obránce Břetislav Tvrzník.

Doma v Mnichově Hradišti si světové zlato, které vybojoval v pražské hale Jedenáctka, vystavil nad televizí. „Mám tam také zlatou medaili z Eura 2016, abych na ně viděl každé ráno. Po sportovní stránce nemůže světové zlato překonat asi nic a je krásný pocit, že jsem mistr světa,“ vydechne nadšením Tvrzník.

Přestože titul s českým týmem vybojoval první říjnovou neděli, pořád mu úspěch připomíná například kolega v rodinné firmě, která v největší míře vyrábí speciální obaly na hudební techniku. „Když přijdu vždycky ráno do práce, říká mi: Ty vole, nazdar, mistře světa,“ směje se zadák pražského superligového výběru.

Titul zatím oslavil jen s českým národním týmem do 21 let. „Slavili jsme s klukama hned po mistrovství světa. S rodinou jej oslavím, až mi skončí velký fotbal a bude víc času,“ říká.

Na premiérovém světovém šampionátu v malém fotbale této věkové kategorie se představilo patnáct celků. A Česká republika na domácím hřišti splnila roli favorita, ve finále zdolala Slovensko 2:1. „Věřil jsem celou dobu, že vyhrajeme zlatou medaili, ale musím říct, že to byla těžká cesta. Úspěch jsme si zasloužili celý tým, protože jsme makali jeden za druhého a vytvořili jsme jednu velkou rodina jak s hráči, tak s realizačním týmem,“ podotýká Tvrzník.

Nejtěžší moment pro český celek nastal ve čtvrtfinále turnaje, kdy až po pokutových kopech vyřadil Maďarsko. Tvrzník kopal rozhodující penaltu a uspěl. „Když jsem šel k balonu, byl jsem přesvědčený, že ji proměním, takže jsem ani nervózní nebyl,“ sděluje se svým typickým klidem.

Stejně jako na evropském šampionátu před dvěma lety mu trenéři svěřili roli lídra jedné z českých pětek. A Tvrzník roli zvládl opět na jedničku. „Trenéři mi dali na starost moji pětku, abych ji dirigoval a musím říct, že to ani nebylo složité, protože kluci makali. Když jsme si řekli na střídačce, co je špatně, další střídaní už to bylo v pořádku, za což kluky moc chválím,“ oceňuje rodák z Mladé Boleslavi.

Často se dostal i k nebezpečnému zakončení například ze standardních situací, ovšem na turnaji se trefil pouze jednou. Vstřelil první český gól na šampionátu, když otevřel skóre duelu s Japonskem, který nakonec domácí tým vyhrál 7:1. „Víc branek jsem ani nechtěl, moc gólový nejsem a že jsem se trefil, byla si náhoda,“ rozesměje se. „Nejde mi o to, abych dal co nejvíc gólů, mně je jedno, kdo je dá, hlavně že jsme vyhráli,“ poznamenává.

Ve čtyřiadvaceti letech do této věkové kategorie nemůže v následujících letech zasáhnout ani jako starší výjimka. Dres lvíčat už na velké akci neoblékne. „S jedenadvacítkou se loučím, protože už jsem starý kořen,“ culí se. „Vzpomínky mi zůstanou až do konce života a budu je vyprávět svojí holčičce, až mi bude rozumět. Nejvíc mi bude chybět rodina, jaká v národním týmu fungovala. To byl vždycky tak nádherný pocit, že se na něj nikdy nedá zapomenout. Klukům za všechno strašně moc děkuji,“ vzkazuje obránce.

V budoucnu už se může probojovat pouze do české seniorské reprezentace. Její dres navlékl v lednu na mezinárodním halovém turnaji v rakouském Altheimu. „Bylo by hezké zahrát si za A tým. Musím hrát co nejlépe, abych se tam dostal,“ uvědomuje si Tvrzník.